Na noční město se snášela vlhká namrzlá jarní mlha. Spalovala rašící trávu.
Na sídlo šéfa Společenství se snášel stín. Jeho ostříží zrak
ho zatím neviděl. Láska se stávala jeho slabinou.
////
Věděl, co skrývá. Sakra dobře to věděl. Z představy, že
si ho minulost z horního světa najde, se i jemu nedělalo dobře. A moc
dobře tušil, že Freya ho v tomto směru ohrožuje. Nerozpomněla se úplně.
Neví, kdo skutečně je. A už vůbec neví, kdo je on.
///
Bílá složka ležela na Tomově stole. Doručil ji dnes
poslíček. Bez jeho vědomí. V jeho nepřítomnosti.
To bylo vždycky varující. Ostatně i nad jeho hlavou visel
stín.
////
Tom netušil, jaký zvrat se dnes stane. Z toho, co
obsahovala zapečetěná složka, se mu na chvíli zastavilo srdce. Poté se rozbušilo
vzrušením.
Druhou Freyinu otravu bezprecedentně projel a trvalo mu
několik hodin, než své nadřízené uklidnil a přislíbil, že do pár hodin zjistí,
co se děje. Měl pocit, jednu noc volna si může dovolit. Zákon schválnosti ovšem
fungoval dokonale. Max ho pozval do
Roiova srubu. Byly poslední březnové mrazivé dny a jejich vztah zažíval tu
fázi, kdy bezhlavě touží po těle toho druhého. Lačné pohledy a pevné rozkroky
při akcích a v kanceláři se prostě musely někde uvolnit.
A navíc to tam chtěl vidět. Nikdo nemohl tušit, že toho dnes
se měl rozdvojit.
Když Maxovo luxusní Porsche 911 Carrera proráželo svým hladkým
nízkoprofilovým tvarem cestu tunely a jednotlivé čipy je pouštěly po úsecích,
probudila se v Tomovi touha po svobodě.
Kolikrát tudy jel Roi s Freyou… a jak asi vypadala ta osudová cesta,
po které jeho chráněnka skončila v bílé místnosti?
Vyvezl ji sem, protože ji mimo komplex mohl nechat odpočinout
v relativním klidu a soukromí. Patrně už jí docházely síly, tak využil
možnosti vzít si s sebou otrokyni.
Freya se tam podle zprávy, kterou četl, dala docela
dohromady, a když Roi zavelel k návratu do komplexu, zaútočila na něj.
Protokol byl jasný. Mohl ji na místě zabít, nebo ji nechat potrestat. Z brutálních
následků trestu se údajně dostávala téměř dva týdny. Zajímalo by ho víc, ale…
Tom se rozhovorům o
vedení Společenství záměrně vyhýbal, nechtěl na sebe upozornit. Šlapal dál jako
prostý pěšák toužící po kariéře. Max sám od sebe příliš neprozrazoval. Ale
jejich přítomnost ve srubu, kde se tahle společnost celkem často scházela, mu
dá jistě příležitost. Pár skleniček situaci ještě víc ulehčí…
Porsche svižně doplulo do cíle. Pod pneumatikami a nízkým
podvozkem zapraskalo několik větviček na příjezdové cestě. Když motor ztichl,
oba muži vystoupili a zaposlouchali se do oslnivého ticha.
Místo bez jakéhokoliv dohledu.
Tichá divočina.
Sálající krb, měkká hřejivost oranžového světla a hřejivé
kožešiny. Tom položil hlavu na opěradlo pohovky a zajel prsty hlouběji do
Maxových tmavých vlasů. Měl zavřené oči.
„Je to tady…. Kouzelný…“ šeptl a zadíval se na strop.
Max se usmál, ale v očích už mu hořela zvířecká touha…“Jo,
to je..“
„Roi sem jezdí často?“
„Už tak ne, bývám tu nejčastěji já. Je teď asi víc moje než
jeho,“ připomněl, co všechno po něm zdědil. Role, kancelář, práci, byt, motorku
a srub. Všechno, kromě jeho chráněnky. Tu si přivlastnil Bruce.
„Všechno, kromě jeho chráněnky,“ nezávazně přihodil Tom… Max
se chytil. Dvě skleničky už působily. Navíc hořel touhou víc než Tom. Byť i on
už měl co dělat, aby pulzující pnutí v pánvi ovládal. Sedl si k Maxovi
na pohovku, na níž se zcela jistě Cooper a Freya někdy milovali.
Max se nadechl, neodpověděl a stiskl mu rukou stehno. „Jaká
je?“ zeptal se Tom.
„Freya?“
„Hm…“ Na chvíli to vypadalo, že oba myslí na totéž. Ženu… Max
zamrkal, jakoby se z opojení probudil a natáhl se na stolek pro další
sklenku whisky. V krbu hořel oheň a příjemné teplo se ve srubu rozlévalo
jako hladivá deka.
Maxovy se rozeběhly hlavou vzpomínky, ve kterých s ní
absolvoval její poslední akce. Z těžké lahve nalil ten sametový jantar i
do druhé skleničky. Podal ji Tomovi. Fajn, tak si popovídají o práci. Ostatně, dobrá
předehra.
Svou práci miloval. Protože ho vzrušovala. Mnohdy ho touha
až trýznila. Jestli do té chvíle těsně předtím, než se na sebe vrhnou jako dva
rozvášnění samci něco vnést, tak vzpomínku na hebkou ženskou kůži. Tom se napil
a olízl si tvrdé rty. Přivřel oči. Nápoj sliboval oběma sladké zapomenutí…
Max se uvolněně opřel
o pohovku. Tom krátce sjel pohledem dolů, aby zjistil, že jeho opasek už
potřebuje rozepnout.
Freya? Šetřil ji, ale i tak viděl, že na akcích skutečně už
jede z posledního. Byla blízko vyřazení, vyhoření, tomu, že to vzdá. Jestli
Roi udělal něco včas, tak to, že si ji stáhl k sobě.
„Těžko říct… vlastně jsem ji nějak blíž nepoznal, ale mám ji
rád,“ odpověděl Max. Tom otevřel oči.
Věděl ze složek, že ji několik měsíců zajišťoval servis, když k ní Roi
nemohl.
„Nikdy tě nelákala jako žena?“ zkusil to na něj odjinud.
„Možná ano…,“ připustil., „nemyslím to nějak zle, ale... mám
ji rád jako dobrou přítelkyni, vlastně ní chovám hezký city.“ Rozhodl se
pomlčet o skupinových orgiích, které zde vedení často pořádalo. Ta vzpomínka ho
ale ještě víc vzrušila.
Tom se na něj zadíval upřeným, ale měkkým pohledem.
„I tobě ležela na stole,“ naklonil hlavu a vypil zbytek
whisky.
„Právě… a nepřál bych si ji vidět znovu,“ i Max odložil
skleničku.
Tom měl na jazyku otázku ohledně jejího manžela, ale Max si
začal povolovat pásek. Otázky mu z hlavy zmizely…
Když se pak pár hodin přes směnou vrátil do svého bytu,
čekalo ho několik nepřijatých hovorů od snad všech, kteří stojí za jeho
projektem. Freya prý byla podruhé vystavena sedativům. A kde sakra jako je?
O ničem nevěděl, bylo to zcela mimo jeho plán. Měl tři
hodiny na to, aby projel záznamy než nastoupí na směnu. Těsně před cestou podal
zprávu o tom, co dokázal zjistit. Nic zvláštního, jen její nevolnost,
přítomnost dalšího lékaře a ničím se dění nelišilo. Víc nevěděl.
Neměl pro to vysvětlení.
Celou směnu měl problém se soustředit. Někdo leze do zelí.
A Cooper Caine měl evidentně ochranku ještě předtím, než se tohle
stalo. Auta ochranky se začala kolem jejich bydliště od toho dne objevovat
stále častěji. Temná, bílá, vysoustružená v eleganci.
****
Erik o něm přemýšlel. O tom muži z vánočního večírku.
Ten den, kdy se oficiálně změnilo vedení Společenství. Byl si naprosto jistý,
že slídil. A že o něm nový šéf, plně zaujatý nově nabytou mocí a svou
manželkou, vůbec nevěděl.
Věděl, že je v hledáčku vedení. Nevěděl ale úplně
přesně proč. Freya Caine byla zajímavá.
Kdyby nevěděl nic o její minulosti, na první dobrou by v ní vysloužilou
otrokyni nehledal.
Byla tou, která ho vybrala do užšího výběru agentů první kategorie. Tušil proč.
Jeho rysy se podobaly rysům jejího manžela. A ten, jak se proslýchalo, se už
dostal do věku, kdy pomalu hledá nástupce. Ale možná fyzická podobnost byla
kritériem pro oba. To by ostatně jeho věci jen prospělo.
Od chvíle, kdy toho prolhanýho mohutnýho parchanta potkal
v davu na inauguračním večírku, mu to leželo v hlavě.
Toho rána se na sebe díval do zrcadla. Vypadal skvěle.
Dělalo mu to dobře.
Ostatně na vybranou neměl. Vzhled a maska nasazená výcvikem byla pro přežití
nutná.
Upravené světle hnědé vousy, vyholená spodní část hlavy a
dlouhé krémově světlé vlasy na vršku. Sepnul si je gumičkou do pevného ohonu. Perfektní.
Erik sledoval zpovzdálí to, co Cooper dostal zdánlivě jako na
stříbrném podnose. Do této chvíle si to myslel. Že je prostě tak dokonalý
agent. Byl dříč, leč mu jeho charisma velmi pomáhalo v tom, aby mu kdekdo
z okolí zobal z ruky. Pokud kolem něj krouží Tom Harvy, možná se
k něčemu schyluje.
Pokud on byl vybrán jako nástupce, můžou být najednou věci rychlejší,
než si myslí.
Ale protože se kolem jeho osoby nic nedělo, nikdo ho nikam
netlačil, znamenalo to jediné, že Caine vůbec netuší, že je v nebezpečí.
Nebo, že je sledován.
Otázkou také bylo, není-li jeho manželství něčím víc. I na
zvyklosti zdejšího světa, ve kterém nikdo nechtěl zbytečně ztrácet čas, byl
jejich sňatek poměrně rychlý. (najde v dokumentech, že jí hrozil návrat,
protože jako chráněnka začala selhávat) to bylo bingo, protože nyní selhává i
jako jeho žena. Má ji vůbec jak chránit?
A když se začalo proslýchat, že ten ten bídák, krutá
celebrita současného světa, ztrácí půdu pod nohama, protože mu někdo už podruhé
sáhl po ženě, začal jednat.
Dnes hodlal Tom psát zprávu za poslední dny. Zjistil, že tam
velmi často v posledních dnech přijíždí Matthew, před několika měsíci
vyřazený agent. Netušil, jestli je prostě jen penzionovaný vysoký padesátník
s gentlemanskou vizáží a manželkou, kterou si pro své volné dny vybral…
nebo jestli je skrytým agentem jiné sekce.
Bylo zvláštní, že kolem šéfovy ženy se povětšinou motali
muži z její minulosti. Jeho jméno několikrát figurovalo v jejích zdravotních
složkách jako jméno vykonavatele trestu. Matthew ji musel taky velmi dobře
znát. Uspokojovali si na ní své zvrácené touhy? Proč?
Zdá se, že se Matthew ubytoval v některém z jejich
apartámů a z nenápadné budovy se stále více stávalo neoficiální ústřední
Společenství. Minimálně to personální.
Na monitoru se objevil on. Úsměv jejího muže ji vytáhl
z přemýšlení. Políbil ji do vlasů a dlaní něžně vzal její bradu, přizvedl,
usmála se a přijala jeho pomalý polibek na rty.
Bruce druhou rukou pohladil kočku.
Viděla ho vůbec někdy v akci?
Něha toho grázla byla neskutečně překvapující… ale viděla ho
ona někdy, jak s chladností tiskne spoušť, jak v jeho rukou sílí
bolest obětí a otrokyň? Ten chlap bez uzardění udělal všechno, co klient chtěl.
Všechno.
Věděl, že jen bezcitně nakloní hlavu, bez mrknutí oka
s úsměvem vykoná, co je třeba. Že je to on, kdo by se dokázal zbavit
jakéhokoliv nepřítele. Je to důvod, proč není dobré mu křížit cestu. Několik
záhadných úmrtí v rámci společenství, mělo chapadélka až k němu.
On si dělal kávu.
Ona vypadala znaveně, a když vstala, vypadalo to, že ji něco
bolí. Možná trénink, možná něco akutního. Na střechu Chevroletu začaly dopadat
další větší kapky deště.
Tom potřeboval kondici.
Vstal. No, taky ho celkem všechno bolelo, včera si dal řádně do těla. Ne
však v posilovně, ale v bytě nad řeknou. Oblékl se, nasadil čepici a
vyběhl do deštivého dne. Překvapilo ho, jak byl déšť relativně teplý. Vzduch
voněl čistou vlhkostí, vzácný jev v téhle díře světa…
Když se vrátil, čekalo na něj překvapení.
U jeho domovních dveří stála silueta štíhlého muže. Blond
vlasy měl nahoře delší sepnuté do ohonu. Nakrátko vystříhaný zbytek hlavy dával
tušit tmavší odstín. Tom vystoupal poslední schody, a když se muž otočil,
stačila mu jedna vteřina, aby ty pichlavé oči poznal.
Možná trochu jeho návštěvu očekával.
Nejspíše však dříve než Erik skutečně přišel.
Erik ustoupil pár kroků a nechal Toma otevřít dveře bytu. Ze
dveří na konci chodby se ozývala hlasitá hudba. Ve vzduchu bylo cítit smažené
jídlo. Někdo na patře už měl večeři.
Tom se na něj lehce usmál a jako by vítal starého kamaráda,
nenuceně odemkl byt. Pokynul mu rukou… Erik se stejnou samozřejmostí překročil
práh jeho bytu. Měl otevřená okna a svěží jarní vzduch dělal z jeho
příbytku celkem snesitelné místo k žití.
Tom si ho prohlížel. Zešlachovatěl. Ztratil zbytečný tuk.
Protáhlý obličej měl výrazné rysy a zlepšila se mu pleť. Otoky, kterými trpěl, zmizely. Štíhlé boky a jen lehce široká ramena měl
jistě vyrýsovaná úplně stejně jako lícní kosti. Džíny, pevný pásek a kvalitní
kožená bunda s černým trikem z něj dělaly to, čím byl. Dobrým
agentem.
I jeho si Tom proklepl. Nic zvláštního na něm neshledal. Byl
klasicky zařazený do výcviku a čekalo se, co z něj bude. Měl zvláštní dozor, byl v hledáčku
nejvyššího vedení a pendloval na zaučení mezi elitními agenty. Olízl si ret a odvrátil zrak z pěkného
výhledu z okna. Změnil se. Měl větší jistotu. Možná mu už do hlavy vlezlo
to výrazně privilegované postavení mezi klienty.
„Kafe?“ zeptal se Tom.
„Ne…“ odpověděl Erik, ale pak si všiml Tomovy pracovny. Dva
monitory. „Nebo si dám…“ řekl Erik ještě jednou.
Tom zapnul kávovar. Erik ukázal bradou směrem
k monitorům a koženému křeslu, které stálo u stolu: „Jak to jde?“
Tom překonal nutkání cuknout čelistmi. Rozhodl se hrát jeho
hru.
„Dobře,“ odpověděl s jistotou.
Kávovar dovařil.
… Když po dvaceti minutách odcházel, oba dobře věděli, že si
vzájemně lžou.
Komentáře
Okomentovat