E8: Byť mezi světy, v sevření nejasné vzpomínky

🟠Nemít domov, nemít kde zakořenit. Osvojíte si život v prázdnu, život ptáka. Přelétavého dravce. Nocujete každou noc na jiném stromě. Táhnete ze severu na jih a z jihu na sever.

Jeho matka byla bláznivá žena alkoholika. Vyrůstal v severním cípu země a miloval deštivé počasí, které si z dětství pamatuje nejvíc.

Věčné kapky deště…letní, jarní, zimní, podzimní, byly jeho věrnými společnicemi při snění. O jiných světech. O útěku. Jeho uši postupně otupily v ukřičených hádkách rodičů. V pohlavcích i soustředěném bití otupilo jeho tělesné prožívání i emoce. Zůstala mu jenom věčná ostražitost. Ideální kombinace pro zabijáka, kterým se měl v budoucnu stát.

Rodičům dávno odpustil. Byli příliš hloupí na to, aby si jakkoliv mohl myslet, že mu dětství zničili záměrně pro vlastní potěchu. Otec se upil a o matčině osudu nevěděl zhola nic. Odstěhoval se velmi brzy, protloukal se a nezapadal. Čím bizarnější party se mohl chytit, tím lépe pro něj. Měl životní kliku proklouznout spravedlnosti jako had.

Snad i tohle štěstí od přírody mu zajistilo osudovou návštěvu tajné policie. Mohl zmizet. Doslova. Mezi oba světy. Nebyl doma tam, ani tady.

Nic nebylo jeho povaze podobnější.

Jeho pověst rváče a týpka, po kterým steče kdejakej průser, ho vlastně předurčila ke kariéře armády vyvolených dvojitých agentů. Posbírali je po celém světě a rozhodili jako chmýří pampelišek na jiná místa. Domů se už nikdy nedostal, přidělenec pro vnitrozemí. Vyhovovalo mu to. Bylo tu o chlup vlídnější počasí než na severu.

Jasně, to je to, čím ho Caine může přitahovat. Jejich původní rodiště jsou nedaleko sebe, jak zjistil ze spisů. Některé letní bouřky v jejich dětství a deštivá rána prožívali jistojistě stejně.  Dělilo je jen pár let.

Měl neodbytný pocit, že ho zná. Že ho odněkud zná. Už několik večerů strávil u otevřeného okna s cigaretou, sledujíc řídnoucí světlou kštici šéfa Společenství a jeho pevné rysy s hlubokým ponořením se do minulosti. Možná to byl je jeho dojem, ale když se v těch až meditačních hloubkách pohyboval, měl neodbytný pocit, že na tom večírku koncem roku to nebylo poprvé, co tomuhle člověku hleděl zpříma do očí.

Ale i přes všechno, co o něm ve složkách našel, nenašel styčný bod. Jeho složka ovšem měla řadu bílých míst.

Ta místa měl doplnit. Nakonec ho napadlo, že pokud se skutečně nemýlí, mohl být právě na něj nasazen záměrně.

 🟫🟫🟫🟫🟫

Něčím ho fascinoval, vzrušoval a rozčiloval. Působil jako prvotřídní svině, která tě chytne pod krkem okamžitě, když se k němu otočíš zády. Cooper Caine byl mužem, kterého svět znal jako chladnokrevného vůdce, člověka bez emocí, s přesnou muškou, zabíjel s fascinující přesností. Mučil s ledově nehybnou tváří. Přesto, když byl se svou ženou, byl jiný – něžný, chránící, pečující. Nešlo jen o obyčejné vlastnictví. Opravdu ji miloval. Caine, ten nejkrutější muž podsvětí, měl v sobě něhu, kterou Tom nikdy nezažil, necítil… snad ani neviděl.

Samozřejmě rozumově věděl, že je to jeho vlastní trauma. Že touží po něčem, co jemu jeho matka nikdy nedala. A i to málo, které si urval o samotě pod peřinou, ohrožoval jeho otec. Pamatoval si, jak při jedné z letních bouřek se schoval k matce pod peřinu. Hladila ho po hlavě. Pak už si pamatoval jen chvíli, kdy ho obrovská postava otce tahá bolestivě za vlasy zpátky do jeho poloplesnivého pokoje na konci chodby. Ukopl si přitom malíček o přivřené dveře ložnice. Pamatoval si to, prst ho dlouho bolel.  Dodnes ho bolívá. Nejspíš ho měl tehdy minimálně nalomený a špatně se mu zhojil. Tom se ušklíbl a napil se whisky.

Ten zlomený prst mu při změně počasí připomene, že se kdysi narodil, že měl někde dětství. Že ty chvíle mládí tam nahoře, mizící v mlze vzpomínek, skutečně existovaly.

Vlastně nenáviděl násilí, ale… musel v něm žít.

A tak se ho naučil a našel v něm zalíbeni.

V manipulaci s lidmi. S emocemi. Se sexem. Výcvik agenta ho bavil, protože právě tyhle manipulace z něj dělaly člověka.

Promnul si čelo a vstal od svého domácího pracovního stolu. Monitory ukazovaly běžné dění ve sledovaných místnostech a očekával i klidný večer. Zítra má volno, chtěl si zajít do posilovny. Čím líp na tom fyzicky bude, tím lépe. Odepřel si další sklenku alkoholu a postavil se pod sprchu. Pohled mu zabloudil k zrcadlu.

Svaly se mu hezky rýsovaly a široká ramena měl rovná. Max nepatřil k útlým, ale proti němu měl mnohem jemnější stavbu těla. Tom usoudil, že vypadá dobře.

I Caine vypadá dobře.

A možná se stejně zálibně prohlíží nahý v zrcadle.  Zálibně.

Možná.

Možná je právě ta vizáž, ta role, kterou hrají, tím, co je udržuje naživu. I on možná musel najít zalíbení ve výsledcích a úkolech brutálního výcviku agentů. Možná ale takový ve skutečnosti nebyl. Nebo hrál divadlo doma. Tom sjel tmavým ručníkem až dolů. I tady byl spokojen.

 🟫🟪🟫

Dopsal pár rutinních zpráv. Snědl pět krabiček páchnoucího asijského jídla z nedaleké restaurace. Jedné z mála v okolí. Odcvičil tři upocené sety ve fitku. Koupil si dvě piva a byl dvakrát běhat. Kus přírody tu byl impozantní, na tu bídu… Pozdně zimní sluníčko už mělo svou sílu. Dobrý volno, řekl si… Po tom všem stál znovu v uniformě naproti Maxe. Na typickou zvláštně chemickou vůni po chodbách a místnostech Společenství si už zvykal.

Měl štěstí.

Vzal ho na akci a zadní části sektoru, tam, kde probíhají VIP akce. Ještě v podvečer se toho dne v tmavých chodbách speciálních exkluzivních místností setkal s někým, s kým rozhodně setkat chtěl. Nebo nechtěl. Nevěděl.

A nejistý osten, který pocítil, ho znepokojil víc, než si v první chvíli dokázal připustit. V tu děsivou vteřinu mu došlo, že jeho tělo pravděpodobně reaguje na něco, co on sám neví. Zatlačí na vedení, aby mu o téhle misi řekli víc. Sakra!  Poznal jeho siluetu v průchodu naprosto jasně. Rovně predátorský krok, krátké vlasy zdůrazňovaly aristokratickou, pevně řezanou bradu, pečlivě upravené strniště vousů. Když se k němu otočil, nadřazený pohled mu připomínal čistou mužskou syrovost. Viděl ho tváří v tvář. Znovu.

Bylo to jiné než se na něj dívat v nejrůznějších podobách na kamerách. Tam působil skoro až nevinně, obyčejně. V tu chvíli ten nepříjemný pocit v břiše potlačil. Jistě to bude tím…

Osobně totiž vyzařoval právě to, co skutečně zvedalo hodnotu jeho akcí.  Na jednu právě mířil. V černé košili, přes ruku měl přehozenou tmavě rudou ceremoniální kápi z luxusního kašmíru.

V jedné setině vteřiny si všiml Maxe a pozdvihl obočí, v druhé pak jeho zrak přejel Toma, který šel zhruba o jeden krok za Maxem. Cainovy modré oči se v ten okamžik zúžily a zorničky rozšířily. Zastavil se, pokynutím pozdravil Maxe… Poznali se, ačkoliv Max ho představil jako svého nového čekatele.

„My se ale známe,“ řekl, snad až zbytečně mrazivě Caine.

Tom přikývl a pronesl cosi společensky přijatelného. Občas členové Sekce bývali angažováni jako dočasní agenti, na jeho nové roli nebylo nic divného. V popředí dlouhé chodby se zastavili dva muži a čekali. Tom je vnímal periferním viděním, očima jim však nevěnoval pozornost. Věděl, co to znamená. Cooper Caine má ochranku.

„Omluvte mne, už jdu tak akorát včas,“ usmál se zdvořile a očima se rozloučil s Tomem. Znovu povytáhl obočí a mlčky přikývl. Výraz mu okamžitě ztuhl.

V jeho krátkém úsměvu jako by už bylo cítit to, co se bude v ceremoniálních místnostech dít na dalších pár hodin. Absolutní tvrdost, zvrácenost klientů z nejvyšších vrstev horního světa. Každá minuta takové akce je pouze potvrzením toho, že když zvítězí absolutní morálka nahoře, posune se i dno o mnoho pater dolů. Tady dole. My všichni jsme tady, na tom dně.

Max ho probral z přemýšlení a když se Tom díval na záda odcházejícího šéfa společenství, znovu jím projela zimnice. Tenhle chlap se ani v nejmenším nepodobal tomu domáckému muži, který se s něhou dotýkal pokožky své milované ženy. Tady působil jako někdo, komu se nechcete dostat pod ruku.

„Nevěděl jsem, že jste se už potkali na vánočním večírku Sekce,“ prohodil Max.

„Jo… představili nás, vlastně ani nevím proč...“ prohlásil Tom bezstarostně.

Deset kroků v měkkých pracovních botách a čekala je jejich vlastní akce.  Vůně drahých doutníků a tlumený hovor mužských hlasů. Klienti už čekali.

Toho večera, když znovu skončili u Maxe v bytě pod tmavým povlečením sledujíc městské osvětlení na stropě loftového bytu, se Max náhle zeptal: „Jak na tebe ten chlap působí?“

Bingo… Tohle potřeboval. Nikdy o něm nechtěl začínat příliš sám, nechtěl na sebe poutat pozornost. A tak se ani nevyptával. A neměl by se vyptávat ani teď.

„Říkají mu ledovej bastard?“ zasmál se Tom s naznačenou otázkou…

„Jo…“ ušklíbl se Max… Natáhl se k nočnímu stolku pro zapalovač. Vytáhl cigaretu z krabičky a druhou nabídl Tomovi. Bylo to pomalé, až obřadné…

„Je to ledovej bastard?“ zeptal se Tom tiše a sledoval rudě žhnoucí cigaretu.

„Jo, v práci jo. Jinak je… asi úplně obyčejnej.“ Max se k němu obrátil a pohladil ho po hrudníku.

„Dá se s ním vůbec vyjít v dobrém?“ zkusil Tom ještě jednu otázku a propletl si prsty s Maxem. Měl dlaň ještě horkou a zpocenou. Max se k němu znovu přiblížil, vyfoukl mu kouř do obličeje a zašeptal: „Nedá…“ a usmál se. „Dřív nebo později se ukáže jako svině.“ Tomovi se v tu chvíli zdálo, že se mu v očích zalesklo.

Tom ho vzal za zátylek a prudce políbil. Stisk dlaní zesílil.

Ty malej exotickej hajzlíku, moc dobře víš,  proč ses mě na tohle zeptal! Jejich těla se znovu spojila.