⭕ Tom otevřel černě lakovanou schránku v přízemí, vyndal těžkou bílou obálku a vystoupal svých pět pater po schodech. Fyzičku už měl dobrou, občas popoběhl, aby se ujistil, že se lepší. Dům dýchal neobvyklým večerním tichem, jen z některých bytů slyšel tlumené večerní zprávy z televize. Vydechl. Kdyby přestal kouřit, bylo by to lepší, ale stále ještě doufal ve svou nesmrtelnost a to, že rutina ve fitku ho chrání. V hlavě už měl představu několika sklenek whisky. Po směně se potřeboval vyspat, ale věděl, že ho čeká zajímavá noc. Rozhodně zajímavější než ty zprávy v televizi.
Prvně, lechtivá show u Cainových nebyla tak často, jak si
představoval. On rozhodně byl super samec, a kdyby chtěl, mohl si vzít každou,
která by na něj ve Společenství jen okem spočinula. Jenže to nikdy nedělal.
Zdálo se, že se svou touhou zachází jako se vzácným kořením. Zatím ale nic neukazovalo na to, že by si
chodil ulevoval jinam než domů.
S jeho výkonností a dravostí bych si užíval každý den,
pomyslel si Tom s úšklebkem. Nouzovky agentů s otrokyněmi jsou spíš
vybitím náhlého pudu než co jiného. Bavilo ho to, ale… znovu popoběhl po
schodech. Maxova přítomnost ho podivně vzrušovala. Tak dlouho už to je, co
tohle naposledy zažil. Tím víc, že zřetelně viděl, že Max se chytá…
Ale když už to ten chladnokrevnej Cooper Caine dělal, jeho
nadprůměrná výbava i schopnosti Toma jen utvrzovaly v jediném. Že je buď
fajnšmekr se staromilskou představou o lásce, kterou mu jeho bývalá otrokyně
splnila, nebo je… něčím jiný.
A takhle bílá obálka mohla leccos osvětlit.
Přejel kartou zámek, dveře tiše klaply… zšeřený byt
vypadal bezbarvě a neútulně. Promnul prsty cigaretu, zapálil… monitory se
rozvrněly, odložil obálku na stůl. Prsty sáhl po jedné z uzených mandlí,
které měl na talířku před monitory od včera💥. Nalil si skleničku a klikl na ikonku
s kamerami. V sekundě měl přehled o tom, co se v dvou spojených
bytech vedení Společenství děje právě teď.
Nic zajímavého. Vlastně nikdo nebyl doma. Ještě.
Roztrhl obálku. První série dokumentů byla přesně to, co potřeboval vědět před nadcházejícím kongresem. Freyiny lékařské zprávy z ošetřovny. A odhady, jež mu napověděly, kolik Oximedu má použít. Odměřenou dávka se skvěla v malé skleničce z červeného skla.
Střípky loňského... letmým pohledem potvrzovaly to, co už věděl. Přesně před rokem tu ten bídák seděl. Dost možná právě na tomhle místě. S cigaretou v ruce probíral složky, které měl v tuhle chvíli na disku i Tom. Jistě u toho krčil svým typickým způsobem nos, hladil si rašící strniště mrazivým pohledem zkoumal každé tohle slovo. A občas se sotva znatelně ušklíbl.
Usmál se. Nečekal, že na černém lesklém disku bude něco, co
okamžitě ukončí jeho vyšetřování, ale vodítka tu být mohla.
Zapojil disk do laptopu. Dokumenty byly pečlivě seřazené.
Vedle z kuchyně cinkla trouba a zavoněly kořeněné sýrové sendviče. Tom do
sebe hodil skleničku a dychtivě si přinesl jídlo: Celý den nejedl. Mezitím
v rychlosti projel nahrávky, za dobu jeho směn se nic zajímavého nestalo,
přesto úseky vystřihl a zaarchivoval. Co kdyby později něco hledal.
Utřel si prsty, roztavený sýr miloval.
Najel na ikonku složek z disku a soustředěně se začetl do
složek Roie Samuella. Bylo v nich pár zajímavých věcí, ale veskrze to byla
ideální cesta agenta na vrchol. Byl slušnej zabiják a tomu taky cestu
zkřížit nechceš.
Freya sem přišla jako devět z deseti. Vyvrhel,
který se konci se svým vyřazením dokonce souhlasil. Jenže nevěděla, jako
ostatní, nic o procesu mazání vzpomínek, kterým každá oběť prošla. Z prvních
let v tréninku si moc nepamatovala, další období, jež strávila už
v aktivní službě na cele pod Roiovým velením, se jí vzpomínky evidentně už
tehdy vracely. Jak na to je nyní, netušil.
V její minulosti bylo pár zajímavostí, rozhodně na
první dobrou nebyla z těch, které by nebylo škoda odklidit do podzemí. Ale
její psychologický profil byl bohužel vycvičený k službě už od narození.
Tohle mohlo být bingo. Bylo těsně před půlnocí, když Tom složky zavřel. Došel
k závěru, že kdyby Freya nebyla narozena tam, kde byla, byla by adeptkou
na naprosto jiný život, než který vést musela. Muži, kteří se kolem ní na
pozicích velících agentů motali, tohle museli vědět. Tušit. Znát ze složek.
Freya tam tak úplně prvoplánově nepatřila.
Možná se pánové zamilovali. Možná s ní měli jiné plány.
Tom se zahleděl z okna. Na okamžik pocítil soucit s tou ženou, která tu prožila peklo. I obdiv, že vydržela. Vydechl kouř a usmál se. Je sakra sexy. S dalším úsměvem si představil, jaká je v posteli. A co by se dělo, kdyby na to její muž přišel.
Zhasl lampičku a podíval se z okna do tmy. I u nich už
spali. Vrátili se krátce po setmění a v denní rutině nebylo toho dne nic
zajímavého.
Tom přivřel oči. Opatrně s tichým klapnutím položil na
poličku malou lahvičku. Kongres se blíží.
///
Ten vánoční večírek! Už tam nedokázal odtrhnout pozornost od toho, co bylo mezi nimi. Fascinovalo ho to. Rozčilovalo. Vzrušovalo? Teď má ale přesný cíl. Narušit bezpečí šéfa Společenství. Narazit na jeho hradby, otestovat pověst chladnokrevného zabijáka.
Jed. Nic dramatického. Přesná dávka, po které bude mít jeho žena zpomalené reakce, únavu s výpadky paměti. Někdo by si řekl, že jen přebrala, ale Caine si jako zkušený lékař všimne, že rozhodně nepřebrala. Začne si klást otázky.... a Tomovi se k němu uvolní cesta.
Tom vnímal rytmickou hudbu s podmanivými bassy, stál v rohu místnosti a velmi si dával záležet na úhlu, ze kterého je sledoval. Vždy ho pohlcoval stín šedočerné haly. Hosté se za tlumeného přítmí dobře bavili. Někdo se pohyboval v rytmu hudby, jiní se živě bavili, jiní posedávali se svými myšlenkami. Nechtěl být viděn. Strávil pár hodin s členy kongresu v soukromí. Vypitý alkohol už ho příjemně znavoval.
„Jak to vypadá?“ zašeptal tiše muž, který se znenadání
objevil za ním jako temný stín. Tom sotva znatelně přikývl.
Freya v olivově zelených šatech vypadala opět nebezpečně
dobře. Ztlumená hudba naznačila, že se se chystá proslov těch, kteří sem jednou
za rok zavítají z horního světa. Zadat úkoly, rozdat odměny a tresty. Pobavit se a zavítat i do temnějšího
Společenství. O tom se samozřejmě nemluvilo, ale přítomnost Coopera Caina a jeho ženy
byla jediným signálem. Spolupráce těchto dvou organizací pokračuje, pojďte se
pánové bavit…zcela bez zábran.
Některé tváře z horního světa poznal. Některé tu čekal.
Jiné ne. Všichni se tu schází především kvůli akcím, na které je posléze zve
Společenství. Všiml si, že většina těch lidí se více či méně přiblížili jejich
šéfovi. Vypadal spokojeně. Brýle nechal doma, ale ostře řezané rysy a elegantní
chování kolem něj stále tvořily neproniknutelnou dominanci. Do té mohla
vstoupit jen jeho žena. Gestem ruky, pohledem, ústupkem nebo naopak krokem
vpřed si naprosto přesně vymezoval prostor s každým hostem. Ona byla jediná,
kterou měkce pustil do své blízkosti. Sakra!
Jeho řeč těla vůči okolí byla... rozechvívala ho.
Tom se podíval na hodinky. Čas byl neomylný.
Freya možná trochu ztuhla, kaštanové vlasy si upravila za
ucho a pohled, který vrhla mezi přítomné hosty prozrazoval únavu. Hudba se změnila
na jemnější vokály, výraznější přítmí mnoho skrylo. Přesto Tom jasně pozoroval,
že se Freya pevněji chytla ruky svého muže. Poupravila si obroučky brýlí a
naklonila k němu hlavu. On se na ni v okamžiku podíval, bříšky prstů
zkoumavě přejel po její tváři a okamžitě ji nenápadně odvedl. Jen dvě pocuknutí v čelistech prozradily jeho nervozitu, jinak si dál udržoval odměřenost. Tom si olízl rty.
Pulzoval v něm adrenalin. Vyšlo to. Dostal ho! Využil přítmí a vydal se do svého
bytu.
„jedou domů,“ lehce mu zaťukal messenger zprávu, kterou potřeboval číst.
Za deset minut už
seděl před monitory. Přesně jak očekával, téměř s jejich příjezdem byl na
místě také druhý lékař, prošedivělý Jack. Vystoupil z auta v hnědém
kabátu.
Nebyl to kvalitní obraz, ale Tom viděl, co potřeboval. Freye se nic nestane, v podstatě okamžitě po uložení do postele usnula. Ráno se probudí a bude jí naprosto skvěle, i to muže utvrdí v tom, co zítra najdou v jejích výsledcích. Muži ještě pár hodin v jejich hlavní rozlehlé místnosti. Odposlechy už měl připravené, jen se potřeboval pod nějakou záminkou k nim domů dostat. Tu záminku však už měl. Zbývaly dva týdny a bude sedět u nich doma na koženém gauči.
Když druhý den Jack poslal šéfovi Společenství výsledky,
řekl jen: „Myslím, žes tohle už dlouho neviděl. Jestli vůbec někdy.“
Komentáře
Okomentovat